Jaromír Onderek nastoupil do Vítkovických železáren v 70. letech 20. století, v době, kdy se do řízení vysokých pecí začala zapojovat výpočetní technika. Během své profesní dráhy v železárnách vystřídal řadu pozic, přičemž jeho kariéru od samého počátku výrazně ovlivňoval rozvoj počítačových technologií.
V novém videu z cyklu Paměť práce se s panem Jaromírem Onderkem vracíme do míst jeho profesních začátků. Na velínu vysoké pece č. 4 a v přilehlé počítačové místnosti se zaučoval v práci s výpočetní technikou, která se po úspěšném zavedení měla následně aplikovat i na další vysoké pece v železárnách.
Video ke zhlédnutí zde: https://youtu.be/UI028a5_kww
V době zavádění prvních počítačů pro řízení vysokých pecí již technologické možnosti dalšího zlepšování výroby i kvality surového železa narážely na své limity. Do popředí se proto dostala automatizace a racionalizace výroby prostřednictvím výpočetní techniky, která měla umožnit zefektivnění celého procesu.
Ve své době ohromná investice měla přinést především snížení spotřeby koksu, zvýšení objemu výroby, zlepšení kvality výsledného surového železa. Zavedení výpočetní techniky do řízení vysoké pece bylo nevyhnutelné, protože železárny dodávaly vysoké pece dalším hutnickým provozům a bylo třeba k nim nabídnout odpovídající moderní systém řízení.
Velín vysoké pece č. 4 a počítačová místnost v roce 1975. Zdroj: Archiv VÍTKOVICE, a.s.
Počítač Siemens 305 v roce 1977. Zdroj: Archiv VÍTKOVICE, a.s.
Ve druhé polovině 60. let 20. století uskutečnili odpovědní zaměstnanci Vítkovických železáren několik zahraničních cest například do SSSR, Velké Británie, Spolkové republiky Německo nebo Japonska, jejichž cílem bylo prověřit možnosti zavedení počítačových systémů již využívaných v zahraničí. Zkoumána byla také možnost aplikace československých řídicích počítačů ŘÍP 1000, jejichž systém se však ukázal jako nedostatečně rozvinutý. V důsledku toho bylo přistoupeno k nákupu systému firmy SIEMENS, který byl vyhodnocen jako nejvhodnější a nejvýhodnější z tehdy dostupných evropských řídicích počítačů. Zavedení počítače vyžádalo také vyslání vybraných zaměstnanců do Německa na odborná školení a kurzy.
První etapa, ukončená v roce 1972, zahrnovala instalaci počítače Siemens 305. Ten řídil vsázku do vysoké pece, tedy vážení a sypání surovin. Druhá etapa byla realizována v roce 1976 a rozšiřovala činnost počítače o algoritmus řízení tepelného stavu nístěje a řízení optimálního vytápění ohřívačů větru. Počítač měl tedy pod palcem řízení teploty uvnitř vysoké pece.
V roce 1976 shrnul vedoucí oddělení Karel Struminský, které mělo na starosti aplikaci počítačů na vysokých pecích, jejich přínosy v novinovém článku v Mladé frontě Ostrava: „Počítač má za sebou už úctyhodný kus práce. Vždyť jen v období, kdy sledoval zavážku, upozorňoval zároveň na kritická místa, anebo na poruchy při transportu přísad a dávkování do pece. Za tři čtyři roky to znamená zlepšení situace na tomto úseku až o devadesát procent.“ K druhé etapě se vyjádřil následovně: „Závěry by byly předčasné, protože k hodnocení výsledků je zapotřebí většího časového odstupu. Již dnes je však možno říci, že díky přímému řízení počítačem má čtvrtá pec například desetkrát méně odpichů s vyšším obsahem křemíku než třeba sousední šestá pec.“
Počítačové systémy se na vysokých pecích během dalších let měnily a rozšiřovaly. Na přelomu 70. a 80. let 20. století získala svůj počítač československé výroby ADT 4 100 i vysoká pec č. 6.
Počítače pomáhaly s řízením výroby surového železa na vysokých pecích až do roku 1998, kdy byly obě pece odstaveny a výroba v oblasti dnešních Dolních Vítkovic definitivně skončila. Po dlouhých letech zůstal velín i počítačová místnost na vysoké peci č. 4 bez využití, což se výrazně podepsalo na jejich stavu. Dnes je však tento prostor předmětem odborné péče se snahou zachovat jeho původní charakter a zpřístupnit jej v rámci muzejní expozice veřejnosti.
Pan Josef Luňáček pracoval u vysokých pecí ve Vítkovických železárnách v Ostravě 36 let. V prostoru odlévací haly vysoké pece č. 4 a 6 vypráví, jak se vyrábělo surové železo a vzpomíná na všední i překvapivé události každodenního provozu v železárnách.
