Byla neděle půl deváté ráno a pod vysokou pecí č. 1 ve Vítkovických železárnách se jako už tolikrát předtím začal valit zářící proud surového železa doprovázený sršením žhavých jisker. Pod pecí probíhal odpich. Tentokrát byl však jiný, přihlíželo mu na 1200 zaměstnanců, psalo se 27. září roku 1998 a tento odpich byl ve Vítkovicích vůbec poslední.
Země se jako kterýkoli den otočila kolem své osy, svět zůstal stejný, v Ostravě se ale tím dnem začaly tvořit nové dějiny města. Náš příběh začal v roce 1828, kdy byly Vítkovické železárny založeny, v této době ještě jako pudlovna. První vysoká pec na koks zde byla vybudována ve 30. letech 19. století a zpracovávala uhlí vytěžené přímo ve vlastním areálu. Postupně vznikl rozsáhlý hutní komplex vyrábějící kromě železa také ocelové konstrukce, parní stroje i pancéř pro válečné lodě, který po druhé světové válce převzal stát.
Po roce 1989 se Vítkovice transformovaly v akciovou společnost, ovšem i nadále zůstávaly v rukou státu. První proměny přicházely již závěrem roku 1993, kdy se rozhodovalo o nové struktuře podniku a formě privatizace. O té rozhodla vláda až v září 1996 s cílem udělat ji jinou a lepší, než jak proběhla v případě jiných průmyslových gigantů. Již tehdy bylo ovšem jasné, že dojde ke strukturálním změnám. Definitivně to potvrdilo usnesení vlády č. 485/1996, které rozhodlo o zastavení výroby v aglomeraci, vysokých pecích i v koksovně do konce roku 1998.
Výroba ve Vítkovicích se tedy již v této době soustředila do oblasti energetického, dopravního a chemického strojírenství a výroby tlustých plechů, do které bylo investováno přes 2,5 miliardy korun. Pro dodávku surového železa byl k 1. lednu 1997 v Kunčicích založen společný vysokopecní závod „Vysoké pece Ostrava“ ve spolupráci s Novou hutí a.s., který surové železo do Vítkovic začal dodávat koncem července.
První – pro Vítkováky hořkou – vlaštovkou byl poslední odpich na vysoké peci číslo 4, který proběhl 29. července 1998. Pec se přestala zavážet surovinami a hutníci za přítomnosti vedení podniku, kamer a fotoaparátů vyvrtali odpichový otvor. Železo pak, jako už tolikrát předtím, vytékalo do pojízdného mísiče, který na sobě nesl stručný, ale všeříkající nápis: „29. 7. 1998 POSLEDNÍ ŽELEZO a.s. VÍTKOVICE, 4. VYSOKÁ PEC“.
Čtvrtá vysoká pec ale nebyla jediná. Předcházelo jí ukončování okolních provozů. Již 21. května se z překladiště v Čierne nad Tisou vydala poslední vlaková souprava s rudou pro aglomeraci. Vlak byl večer ve Vítkovicích slavnostně přivítán a druhý den byla za přítomnosti novinářů ruda vyklopena z vagonu, se kterým se zaměstnanci loučili nápisem: „UŽ JE TO TADY CHLOPI. POSLEDNÍ VAGON SE DNES KLOPÍ 22. 5. 1998“. Hutní zedníci se zase 8. července loučili s poslední veronikou – vagonem na surové železo. Veroniku k tomuto dni vyzdobili květinami, nápisem „990 ks“, kterým vyjádřili vyzdění téměř tisícovky vagonů od roku 1959 a slovy „VZPOMÍNAJÍ ZEDNÍCI.“
Následovaly další provozy, 28. července v 18:00 se po 37 letech provozu definitivně zastavil také pás v aglomeraci a několik dnů po posledním odpichu na vysoké peci č. 4, 5. srpna, byla vytlačením koksu na 5. baterii odstavena také koksovna, tou dobou vůbec nejstarší v České republice.
O dva měsíce později, 27. září 1998, se scéna pod vysokou pecí opakovala a Vítkovice světu daly po 162 letech a 90,1 milionech tun výroby poslední vagony železa. Poslední odpich proběhl symbolicky na nejstarší ze třech vítkovických vysokých pecí – na peci číslo jedna. Naposledy se žlaby naplnily surovým železem a pec se za doprovodu silného hluku začala sfoukávat. Na druhý den byla již pec odstavena od plynové sítě, byly probourány průlezy do šachty a pec zalita vodou.
Tato slavnostní událost jen o den později poznamenala ekologická havárie, když do řeky Ostravice a Odry unikly kyanidy z vysokopecního plynu, jejichž vysoké hodnoty překročily hodnoty běžné pro sfoukávání, a tím i možnosti čištění odpadních vod v plynočistírně. Železárny tak veřejnost definitivně přesvědčily o správnosti kroků posledních dnů.
Ukončení provozu bylo zásahem také pro obyvatele Ostravy. Vítkovice zaměstnávaly v této době 16 tisíc lidí, z toho jen ve výrobě železa přes 1 200. Příprava na tento krok proto trvala více než dva roky, řada zaměstnanců nalezla nové místo v rámci firmy, jiní v novém závodu v Kunčicích a díky spolupráci s ostravským úřadem práce probíhaly také rekvalifikace umožňující zcela nové uplatnění. Vytvořen byl také Sociální fond, který bývalým i stávajícím zaměstnancům pomáhal v tíživých situacích.
Samotné město však pociťovalo úlevu. Za 170 let existence společnosti Vítkovice se výroba vzájemně propletla s městem tak, že vysoké pece byly vzdušnou čarou jen kilometr od samotného centra. Emise oxidu uhelnatého se ihned po ukončení výroby snížily z 32 tisíc tun na 1,9 tun ročně, snížila se prašnost a také množství odpadních vod i průmyslových odpadů – jen vysokopecní strusky bylo každý rok vyprodukováno přes 276 tisíc tun.
Pece vyhasly, z komínů se přestalo kouřit, lidé odešli, ale železárna ve městě zůstala. Začalo tak vyvstávat mnoho otazníků, ale i obavy, co bude se symbolem Ostravy dále…
Úvodní fotografie: Vítkovice Magazín. 13. 8. 1998
Poslední fotografie: Ilustrační. Odpich v Třineckých železárnách, autorka: Anna Šmehilová
Článek vznikl v rámci projektu: https://sincere-project.eu/
Ikonická silueta, která se propsala do znaku města, kraje i vysoké školy. Stavba, kterou místní neodmyslitelně vnímají jako část své identity. Národní kulturní památka a současně objekt nominovaný na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Tím vším je hotel a televizní vysílač Ještěd, který se od roku 1973 tyčí na stejnojmenném vrcholu nad severočeským městem Liberec.
