Ikonická silueta, která se propsala do znaku města, kraje i vysoké školy. Stavba, kterou místní neodmyslitelně vnímají jako část své identity. Národní kulturní památka a současně objekt nominovaný na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Tím vším je hotel a televizní vysílač Ještěd, který se od roku 1973 tyčí na stejnojmenném vrcholu nad severočeským městem Liberec.
Nebylo tomu tak ale vždy. První návrh na televizní vysílač vytvořily Vítkovické železárny počátkem 60. let. Mělo se jednat o běžnou příhradovou ocelovou konstrukci umístěnou vedle tehdejšího horského hotelu. Vše se ale změnilo po požáru hotelu v roce 1963, po kterém následovalo vyhlášení architektonické soutěže na nový hotel. Mezi všemi návrhy vyniknul nejvíce projekt architekta Karla Hubáčka, který jako jediný spojoval dohromady funkci hotelu i vysílače a již 30. července 1966 byl položen základní kámen.
Karel Hubáček s vidinou náročné přípravy projektu využil politického uvolnění a vyčlenil ze Stavoprojektu skupinu, ve které začal naplno uplatňovat své myšlenky rovnoprávnosti architektů s technickými odborníky. Společně se statikem Zdeňkem Patrmanem a dalšími chtěli tvořit novou architekturu, která měla opodstatnění v technice a účelnosti. Neméně důležité pro architekty bylo ale také citlivé zasazení stavby do krajiny, v tomto případě završení kopce, a tak vznikla unikátní futuristicky vyhlížející stavba ve tvaru komolého kuželu.
Protože konstrukce měla být především funkční, byla vybrána ocel, a tak se jejím hlavním dodavatelem – jakožto tradiční výrobce velkých ocelových konstrukcí – staly Vítkovické železárny. Konstrukci dodal v roce 1967 závod 6 mostárna a její montáž realizovaly Hutní montáže Ostrava. Celková hmotnost dosahovala 286 tun, což při tehdejší ceně 831 Kčs za 100 kg znamenalo cenu 2,3 milionu Kčs jen za materiál. Jednoduchá nebyla ani doprava jednotlivých částí, ten z nádraží na staveniště vozily nákladní automobily, jejichž rozměr byl omezen průjezdem pod stanicí lanové dráhy, a tak maximální výška dílce mohla být pouhých 2,3 metru.
Ještěd dodnes sdružuje několik funkčních částí – restauraci, hotel a vysílací věž. Restaurace s hotelem zabírají tři spodní podlaží, nad nimi je umístěno pracoviště telekomunikace s prostorem pro antény a nad nimi se již tyčí televizní věž o úctyhodné výšce 54 metrů. Dohromady celá stavba představuje komolý kužel o celkové výšce 90 metrů a průměru podstavy 40 metrů. Principem konstrukce je nosné betonové jádro se zavěšenou ocelovou konstrukcí – páteř celé stavby tak tvoří dvě železobetonové trouby, vnitřní o průměru 5 m a výšce 42,5 m a vnější o průměru 13 m a výšce 23,7 m, do kterých je ukotvena nosná ocelová konstrukce, přičemž hotelová a restaurační část je zavěšena na vnější troubě tak, aby v prostoru nebyly žádné rušivé nosníky. Vnější stěny restaurační a hotelové části pokrývají hliníkové panely, v prostoru antén sklolaminát, aby nebyl rušen signál, a televizní věž je ze silného plechu, na kterém jsou navíc systémy antén, ochozy a žebříky k nim a také rozražeč námrazy.
Námraza a povětrnostní podmínky dělaly architektům, statikům i konstruktérům starosti. Museli se vypořádat s předpokládanými nárazy větru o rychlosti až 160 km/h, které podle statického výpočtu mohly věž vychýlit až o 8,6 cm i s námrazou až 5 cm silnou. A právě potřebou aerodynamiky architekt Hubáček tvar stavby před nevolí Liberečanů obhájil.
Přes počáteční kritiku si však Ještěd brzy získal své příznivce a postupně se stal ikonickou a obdivovanou stavbou. Jeho konstrukci navštívili účastníci kongresu Mezinárodní unie architektů, který se v roce 1967 konal v Praze a příspěvek o něm si od Vítkovic o rok později vyžádal britský časopis Building with steel. Karlu Hubáčkovi byla v roce 1969 za eleganci a využití moderních technologií udělena prestižní cena Augusta Perreta a dodnes je jejím jediným českým držitelem. Ještěd dodnes zůstává oslavovaným architektonickým a inženýrským skvostem, který ztělesňuje inovaci, funkčnost a ducha svých tvůrců.
Článek vznikl v rámci projektu: https://sincere-project.eu/
Každý, kdo někdy projížděl českou krajinou je zná – tmavě modré vysoké válce čnící do výšky s ikonickým logem Vítkovických železáren, které všem jasně říkají, že právě zde se nachází zemědělský podnik. Řeč je o smaltovaných věžích a nádržích „Vítkovice“ – symbolu zemědělského průmyslu našeho venkova.
Byla neděle půl deváté ráno a pod vysokou pecí č. 1 ve Vítkovických železárnách se jako už tolikrát předtím začal valit zářící proud surového železa doprovázený sršením žhavých jisker. Pod pecí probíhal odpich. Tentokrát byl však jiný, přihlíželo mu na 1200 zaměstnanců, psalo se 27. září roku 1998 a tento odpich byl ve Vítkovicích vůbec poslední.
