Každý, kdo někdy projížděl českou krajinou je zná – tmavě modré vysoké válce čnící do výšky s ikonickým logem Vítkovických železáren, které všem jasně říkají, že právě zde se nachází zemědělský podnik. Řeč je o smaltovaných věžích a nádržích „Vítkovice“ – symbolu zemědělského průmyslu našeho venkova.
Cesta k jejich výrobě byla nastolena během sympozia zemědělských odborníků v květnu 1966. Stát se v této době snažil zajistit základní potraviny z vlastní produkce, což nutně vyžadovalo zprůmyslnění a intenzifikaci zemědělství. Sympozium v tomto duchu proto řešilo, jak navýšit objemy skladovaného krmiva s vysokým obsahem živin a jako nejvhodnější variantu pro naše podmínky zvolilo senážní věže pro uskladnění senáže, konzervaci obilí nebo kukuřičných palic, které se osvědčily již na importovaných kusech.
Pro zemědělství byly věže významným posunem. Sečené krmivo se řezalo, nechalo zavadnout a potrubím dopravovalo do věží, kde mléčně kvasilo. Senážování tak znamenalo skladování krmiva s větším množstvím živin, čímž se zvýšila produkce mléka a masa, díky lepšímu využití pícnin se jich mohlo pěstovat méně, čímž se zvětšila osevní plocha pro obiloviny a díky mechanizaci se téměř o polovinu také snížilo množství potřebné lidské práce proti tradiční sklizni.
Výrobní program byl schválen v listopadu 1965. První zkušební nádrž vyrobil závod 6 v únoru 1966 a dodal na státní statek v Bajči u Komárna. V květnu následujícího roku byla pro senážní věže zaregistrována ochranná známka na nádrže „Moravia“ a později „Moravit“. Nebylo to však poprvé, kdy Vítkovice dělaly takový projekt. Již v roce 1936 byla realizována dodávka ocelových sil do tehdejší Podkarpatské Rusi o kapacitě 1000 tun, nyní ale přicházela výroba v mnohem větších objemech.
Konstrukce senážní věže byla typizovaná, dosahovala výšky 12 metrů a průměru 6 metrů. Zhotovena byla z oceli a charakteristický plášť tvořily smaltované plechy kobaltově modré barvy, které se vzájemně překrývaly a byly spojeny šrouby. Smalt nádrž chránil před povětrnostními vlivy, chemikáliemi i otěrem, díky čemuž získaly velkou životnost. Naprostou plynotěsnost zajišťoval tmel. Nádrže byly vybaveny strojním zařízením, jako byly vybírací frézy, metače či řezačky píce, které dodávala Zbrojovka Brno, a protože kvašení vyvíjelo množství oxidu uhličitého, byla nádrž také vybavena dvěma plastovými vaky pro vyrovnávání tlaků.
Cena jedné věže byla stanovena na 137 000 Kčs, přičemž i s montáží vyšla zemědělské podniky na 223 700 Kčs. Návratnost investice byla počítána na necelých pět let.
Výroba byla v počátcích kusová, ale protože se předpokládalo, že bude československé zemědělství potřebovat celkem 40–50 tisíc kusů a požadovaná výroba bude 2 500 kusů ročně, vydalo ministerstvo těžkého průmyslu investiční úkol na výstavbu výrobní linky v hodnotě 73 mil. Kčs, která byla zprovozněna v srpnu 1968.
Odbyt byl zpočátku značný, železárny ihned obdržely 6 000 objednávek a do konce následujícího roku dodaly 720 kusů věží pro československé i zahraniční trhy. Ovšem již následující rok proběhly změny v řízení národního hospodářství, kdy stát snížil podporu zemědělským podnikům, a ty tak o investice do senážních věží ztrácely zájem.
Protože však výrobní kapacita linky byla naplněna jen z jedné třetiny, a i za těchto podmínek vyráběla na sklad, vznikla myšlenka širšího využití věží, a to pro skladování dalších hmot, například obilí, granulátu, hnojiva, odpadních vod a podobně. Konstrukce vycházela z typizovaného projektu, a tak se od sebe věže lišily jen dalšími součástmi či strojním vybavením – například senážní a silážní věže tak lze na první pohled poznat podle betonového podkladu a kuželové střechy, věže ke skladování zrnin podle kuželové výsypky ve spodní části a nádrže na odpadní vody v porovnání s předchozími neměly střechu vůbec.
Věže a nádrže Vítkovice měly plánovanou životnost 40–50 let, přesto některé z nich stále v krajině můžeme nalézt. Na jejich výrobu dodnes navazuje jedna z nástupnických firem Vítkovických železáren, a tak kontinuitu tohoto ikonického výrobku můžeme i dnes pozorovat nejen u nás, ale na všech kontinentech světa.
Článek vznikl v rámci projektu: https://sincere-project.eu/
Ikonická silueta, která se propsala do znaku města, kraje i vysoké školy. Stavba, kterou místní neodmyslitelně vnímají jako část své identity. Národní kulturní památka a současně objekt nominovaný na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Tím vším je hotel a televizní vysílač Ještěd, který se od roku 1973 tyčí na stejnojmenném vrcholu nad severočeským městem Liberec.
