Poté, co vítkovické vysoké pece v září 1998 vyhasly, se objevila zásadní otázka – co bude s celým komplexem dál? Ostrava už v této době měla za sebou hořkou zkušenost s demolicí koksovny Karolina a Žofínské huti. Na jejich místě zůstaly jen nehezké proluky, zatímco slibované projekty, které neměly zatěžovat minulostí nikdy nevznikly.
Vítkovice se měly vydat odlišnou cestou. Již za provozu, v roce 1994, začalo řízení, aby pece byly prohlášeny kulturní památkou a zvažovalo se další využití areálu. Inspirací byla huť ve Völklingen, která se ve stejném roce dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a ukázala tak, že i průmysl může být atraktivní turistický cíl i výjimečné svědectví historie.
Zachovat celý areál bylo v té době neobvyklé, technické památky se většinou redukovaly na několik menších fragmentů, ale právě v celistvosti Vítkovic byla jejich velká hodnota.
Areál byl nakonec prohlášen kulturní památkou v roce 2000, diskuze ale neutichly. Za využití objektů se stavěli památkáři i společnost Vítkovice, která areál vlastnila, město ovšem svou budoucnost vidělo jinak, rozhodně ne s celým zachovaným průmyslovým komplexem.
Možností se nabízelo mnoho, ponechat areál jako tzv. řízenou ruinu či zachovat jen významné dominanty a zbytek naplnit podnikatelskou činností. Existovalo množství návrhů nového využití, mezi kterými zazněl vznik muzea, průmyslového skanzenu, koncertního sálu ale i lázní využívajících důlní vody či lehký průmysl.
Všechna řešení ale narážela na otázku financí. Vítkovice procházely vážnou finanční krizí, a tak ačkoli s využitím památky souhlasily, na její sanování nebylo ani pomyšlení. Objevovaly se také hlasy o založení neziskové organizace, která by se o památku postarala – kolem roku 2000 byly ostatně spolky starající se o technické památky mimo sféru státu poměrně rozšířené – tyto hlasy byly však příliš slabé a sousto příliš velké.
Celá diskuze probíhala na pozadí tísnivé atmosféry. Ostrava se vyrovnávala s koncem těžby uhlí a na další průmyslovou výrobou těžce doléhaly ekonomické proměny. Mnoho lidí chtělo na minulost zapomenout a vykročit zcela opačným směrem. Ustrnutí se navíc brzy začalo propisovat do podoby města, ve kterém stál opuštěný areál, skomírající průmyslový gigant a mezi ním upadající obchody, služby a vylidňující se domovy.
Průzkum veřejného mínění ale nakonec ukázal opak. Ostravané se k průmyslovému dědictví vyjadřovali pozitivně, 80 % oslovených si přálo zachování areálu a průmyslové památky ve městě neviděli jako překážku modernizace.
Změna přišla v roce 2007, kdy vzniklo Sdružení Dolní oblast VÍTKOVICE. K práci na urbanistickém řešení i konverzi průmyslových objektů byl pozván architekt Josef Pleskot a areál postupně začal dostávat novou tvář. Vysoká pec č. 1 se proměnila v Bolt Tower, plynojem se proměnil v multifunkční aulu Gong a architekt Zdeněk Fránek proměnil někdejší energetickou ústřednu v technické muzeum. Do Vítkovic se zase vrátil život a v roce 2016 už byla roční návštěvnost 1,3 milionu návštěvníků.
Ačkoli několik projektů na transformaci existovalo, stranou proměn dlouho stály vysoké pece č. 4 a 6. Zvýšené pozornosti se dočkaly v roce 2021, kdy bylo založeno MUSEum+. O dva roky později vznikl návrh architektonické kanceláře Josefa Pleskota na proměnu vysokých pecí a letos, 27 let od jejich vyhasnutí, se rozeběhly projekční práce.
Autor fotografie: Ondřej Durczak
Článek vznikl v rámci projektu: https://sincere-project.eu/
Ikonická silueta, která se propsala do znaku města, kraje i vysoké školy. Stavba, kterou místní neodmyslitelně vnímají jako část své identity. Národní kulturní památka a současně objekt nominovaný na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Tím vším je hotel a televizní vysílač Ještěd, který se od roku 1973 tyčí na stejnojmenném vrcholu nad severočeským městem Liberec.
Každý, kdo někdy projížděl českou krajinou je zná – tmavě modré vysoké válce čnící do výšky s ikonickým logem Vítkovických železáren, které všem jasně říkají, že právě zde se nachází zemědělský podnik. Řeč je o smaltovaných věžích a nádržích „Vítkovice“ – symbolu zemědělského průmyslu našeho venkova.
