Průmyslová muzea v Ostravě – příběh diskontinuity?

První ostravská muzea

Za prvním muzejním počinem v Ostravě se musíme vrátit do roku 1872. Učitel a buditel Karel Jaromír Bukovanský tehdy ze svých soukromých sbírek uspořádal výstavu, která se později vžila jako symbolický počátek muzejnictví na Ostravsku. Bukovanský byl sběratel a archeolog, jehož sbírky se později skutečně staly jedním ze základů dnešního ostravského městského muzea.

Dalším bodem ve spletité historii ostravského muzejnictví byl počin starosty Gustava Fiedlera a gymnaziálního profesora Rudolfa Prischinga. Společně stáli za vznikem uměleckoprůmyslového muzea v roce 1906. Bylo založeno jako ambiciózní projekt sloužící vzdělávání, kultivaci vkusu i podpoře místních řemesel.

Muzeum pořádalo výstavy, přednášky, kurzy a vydávalo vlastní časopis – Zprávy Muzea umění, průmyslu a řemesel v Ostravsko-karvinském revíru. Instituce přežila i léta první světové války, ale po založení Československa a změnách na radnici v Ostravě ztratilo svoji energii. V roce 1922 tak byly jeho sbírky převedeny do vlastnictví města.

Dalším muzejním podnikem, tentokrát již ryze technickým, bylo Muzeum prevence úrazů v hornictví založené v roce 1905. Jeho iniciátorem byl horní rada Ferdinand Zach. Šlo o sbírku báňského úřadu, jež obsahovala stovky předmětů – od modelů těžních strojů přes kleště na vytahování vadných roznětek až po důlní záchody. Cílem muzea nebylo nic menšího než přispívat osvětou k zachraňování životů. Sbírky byly tak kvalitní, že se dostaly až na všeobecnou hygienickou výstavu ve Vídni v roce 1906.

Nejdříve se muzeum prezentovalo v domě na rohu dnešní Nádražní a 30. dubna. Později byly sbírky provizorně umístěny v suterénu Domu umění. Po roce 1942 pak vplynuly do nově založeného Hornického a průmyslového muzea.

Novinový výstřižek: Arbeiter Zeitung, Wien, 12. 10. 1911, s. 11

Průmyslové muzeum, které (ne)přežilo válku

Založit Hornické a průmyslové muzeum bylo ambicí německého historika Richarda Drapaly už od 20. let 20. století. Realizace jeho rozsáhlé koncepce – zahrnující nejen muzeum, ale i archiv a odbornou knihovnu – se však podařila až za nacistické okupace.

V roce 1942 získal pro svůj plán budovu bývalé chlapecké školy na Šalounově ulici ve Vítkovicích. Do nového muzea byly přemístěny sbírky z Revírního báňského úřadu, Vítkovických železáren i městského muzea. Vznikla tak rozsáhlá expozice věnovaná historii dolování, hutnictví i regionálnímu průmyslu – s modely strojů, geologickými mapami, diorámy dolů a koksoven i „čestnou síní vynálezců a podnikatelů“. Součástí byl i archiv průmyslové historie a odborná knihovna s 20 000 svazky.

Po válce se z ambiciózního projektu stalo politicky nevítané dědictví. Budova na Reální ulici, kde mělo muzeum v režii českého spolku „Průmyslové muzeum“ pokračovat, byla obsazena studenty Vysoké školy báňské, kteří zde zřídili koleje a menzu. Sbírky skončily na ulici – doslova. Průmyslové muzeum bylo rozpuštěno k 1. lednu 1950, část exponátů byla uskladněna ve sklepě městského muzea, kde většina nepřežila. Zbytek se časem stal součástí sbírek muzea Vítkovických železáren.

Zakladatel Richard Drapala mezitím emigroval s rodinou do Německa, kde v roce 1948 zemřel.

Podnikové muzeum Vítkovických železáren

Prapor ostravského muzejnictví tak dál drželo městské muzeum, které se však nesoustřeďovalo na průmysl. Naděje na nové průmyslové a hornické muzeum v Ostravě tak žily jen v podobě diskusí mezi zasvěcenými, které intenzivně probíhaly od 60. let 20. století.

Zhmotnily se až 20. května 1971, kdy se ve Vítkovicích otevřelo podnikové muzeum VŽKG. Šlo o další pokus nahradit chybějící technické muzeum v průmyslovém srdci republiky. Muzeum sídlilo v zámečku na Výstavní ulici a jeho sbírky čerpaly jednak z podnikových sbírek, jednak z torz zaniklých hornických a průmyslových muzeí v Ostravě. V dobově pojaté stálé expozici „Od vlády kapitálu k socialistickému dnešku“ se mísily dějiny železáren, dělnického hnutí a KSČ. Přesto muzeum nezůstalo jen u ideologie: sbíralo vzpomínky pamětníků, rodokmeny dělnických rodin i technické artefakty z provozů. Veřejnosti se představilo řadou úspěšných výstav, od technických přes umělecké až po dětské.

Bohužel na zámečku se podepisovala zanedbaná údržba, a tak bylo muzeum od roku 1985 pro veřejnost uzavřeno. Instituce i tak vyvíjela činnost, doplňovaly se sbírky a vznikaly nové výstavy v náhradních prostorech. Velmi úspěšnou byla výstava Člověk – tvůrce tradic Vítkovických železáren 1828–1988, která zmapovala historii rodin, jež po mnoho generací působily v železárnách. Po roce 1989 se plánovala revitalizace zámku, ale zadrhla se na nedostatku peněz. Muzeum jako instituce tlumila svůj provoz až byla v roce 2000 zrušena definitivně. Její sbírky se zčásti zachovaly a jsou dnes ve správě Archivu Vítkovice a. s.

Od Hornického muzea k Landek Parku

Dalším podnikovým muzeem, které na Ostravsku vzniklo, bylo Hornické muzeum Ostravsko-karvinských dolů na Landeku. První myšlenky na jeho založení sahají do 60. let 20. století, avšak konkrétní obrysy začala snaha nabírat až před pádem komunistického režimu. Jedním z iniciátorů byl Stanislav Vopasek, investiční náměstek OKD a později první ředitel muzea. Po zvažování různých lokalit padla volba na důl Anselm (Eduard Urx) v Petřkovicích. V roce 1987 bylo muzeum oficiálně založeno a po ukončení těžby v roce 1991 se celý areál postupně proměňoval v kulturní a vzdělávací centrum. Otevření veřejnosti v roce 1993 se symbolicky odehrálo v čase, kdy hornictví v Ostravě končilo. V roce 2010 přešlo muzeum z vlastnictví OKD pod Vítkovice Holding. Nový vlastník jej začlenil do společného konceptu s Dolní oblastí Vítkovic a muzeum pod názvem Landek Park funguje dodnes.

Na fotografii ředitel muzea Stanislav Vopasek. Převzato z Mladá směna, 1997, č. 8, s. 8,

Průmyslové muzeum Ostrava (1995–2000)

Dalším zpřístupněným dolem v Ostravě je Důl Michal, dříve známý jako Petr Cingr, na němž těžební činnost skončila v roce 1993. Jeho příběh také patří k dějinám ostravského technického muzejnictví. V roce 1995 totiž byla založena Ministerstvem kultury ČR nová příspěvková organizace Průmyslové muzeum Ostrava, jejímž úkolem bylo důl zpřístupnit a vyvíjet v něm muzejní činnost.

Muzeum mělo 14 zaměstnanců a roční rozpočet 4,7 mil. Kč, bohužel se mu ale nedařilo vyvíjet větší činnost. Jak v roce 2000 napsal historik architektury Benjamin Fragner, „kompetenční nejasnosti a zbytečné průtahy oddalovaly otevření muzea“. K 1. lednu 2000 pak ministerstvo rozhodlo o tom, že muzeum zruší a Důl Michal převede pod Památkový ústav. Ten pak dne 14. dubna 2000 důl oficiálně otevřel pro veřejnost. Jako součást Národního památkového ústavu je přístupný dodnes.

Podnikové muzeum Vítkovických železáren ve Vítkovickém zámečku. Zdroj fotografie: Lisník, Lukáš: K historii téměř zapomenutého podnikového muzea Vítkovických železáren (1971-2001), In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 2020.

Výhledy

Dějiny průmyslového muzejnictví v Ostravě nejsou přímočarým příběhem pokroku, ale spíše mozaikou nadšení, improvizací a opakovaných začátků. Přestože jednotlivé pokusy často končily rozpadem nebo proměnou záměru, nelze je vnímat jako zcela nesouvisející epizody. Navzdory institucionálním diskontinuitám se v Ostravě opakovaně objevovala snaha uchovat paměť průmyslového dědictví. MUSEum+ nyní usiluje o to, aby se myšlenka o potřebnosti státem podporovaného industriálního muzea v Ostravě stala nezpochybnitelnou.

---

Literatura:

Miloš Matěj: Průmyslové dědictví města Ostravy. Ostrava: Národní památkový ústav, 2019, s. 223–227.
Lukáš Lisník: K historii téměř zapomenutého podnikového muzea Vítkovických železáren (1971–2001), in: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, č. 34, 2020.
Lukáš Janeček, Uč ctíti sebe sama: Počátky muzejnictví na Ostravsku. Online. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2017.