Jarmila Bártová, Blanka Kapošváryová a Jaromíra Rojková pracovaly ve Vítkovických železárnách v oddělení bezpečnosti práce. V pamětnickém rozhovoru pro MUSEum+ vzpomínají, jak si na přelomu 70. a 80. let 20. století musely poradit s nedostatkem osobních ochranných prostředků pro pracovníky vysokých pecí i na to, co obnášelo působit v převážně mužském kolektivu. Z delšího rozhovoru zveřejňujeme několik nejzajímavějších postřehů.
Působily jsme v oddělení bezpečnosti práce, které bylo zařazeno pod personální úsek na generálním ředitelství. V jednotlivých závodech byli bezpečnostní technici. My jsme měli centrum na Kotkové ulici. Tam seděl vedoucí bezpečnosti, metodici a další zaměstnanci, kteří, například, zpracovávali statistiky úrazů, organizovali vstupní a opakovací školení, a byl zde umístěn také sekretariát. Do našeho oddělení patřilo i oddělení hygieny, které sídlilo u nemocnice a protiplynová služba.
Na hygieně se věnovali, mimo jiné, měření a hodnocení faktorů pracovního prostředí, například hluku, vibracím, tepelné a chladové zátěži, řešení zdravotních rizik a rizikových pracovišť. Protiplynová služba sídlila ve vile u křižovatky, jak se sjíždí na Místeckou ulici. Jejím úkolem bylo „hlídat“ zaměstnance údržby vysokých pecí, aby je neohrožoval kysličník uhelnatý, který vznikal na pecích. Protiplynová služba například zajišťovala pro tyto zaměstnance dýchací techniku a přístroje, plnění lahví k těmto přístrojům vzduchem, údržbu dýchací techniky... Tenhle plyn není vidět ani cítit, a v případě nadýchání, dokázal zaměstnancům nevratně poškodit zdraví. Během oprav, nebo při nějaké poruše, si proto odpovědní zaměstnanci brali dýchací přístroje, aby eliminovali riziko intoxikace.
Před rokem 1989 byl nedostatek všeho. Byla to složitá doba a tyto prostředky byly na příděl a vlastně se nenakupovaly, ale opravdu sháněly. I přesto jsme jako jedni z prvních v republice měli pro naše zaměstnance na hutích třeba excalorové pláště. Ty je chránily před popálením rozstřikem tekutého kovu a proti sálavému teplu. Do té doby se na huti používaly pláště z osinku. Víte, osinek – azbest. Proto jsme začali dovážet v metráži z Ameriky tkaninu excalor a v Rehabilitačních dílnách z ní šili pláště a postupně i další osobní ochranné pracovní prostředky (kamaše, rukavice...). Tento speciálně vrstvený materiál měl stříbrnou, pokovenou lícovou stranu, která odrážela sálavé teplo a na rubu tkaninu na bázi skleněných vláken, která chránila proti rozstřiku tekutého kovu. Dnes jsou to běžně používané materiály, ale kdysi nebyly dostupné a vyráběly se až za oceánem... Tehdy nebyly závazné evropské normy, takže se z tohoto dovezeného materiálu šilo „na koleně“.
Zaměstnanci, kteří se zranili v provozech, a byli schopni nějaké práce, se zaměstnávali v tzv. rehabilitačních dílnách na Pohraniční ulici. Byly to dílny, kde se šily třeba tyto oděvy nebo rukavice. Vyráběly se tam ale i další atypické věci pro provozy, které se tehdy nedaly sehnat, například různá těsnění a byla tam, například, i tiskárna nebo gumárna. My jsme měli výhodu, že, co se nedalo sehnat po republice, tak jsme šli na rehabilitační dílnu a poprosili je, ať nám to ušijí nebo vyrobí.
Třeba hutnické klobouky. Byly to kvalitní vlněné klobouky, ale nebyly určeny na odpich. Ale protože nic jiného nebylo, zaměstnanci si přidělávali drátem ke klobouku štít z drátěného pletiva. Problém byl, že přes pletivo pronikaly okuje. Vlastně asi až někdy těsně před revolucí se poprvé v zahraničí objevily pokovené, zlaté štíty ze speciálního plastu. K těmto štítům jsme si v Rehabilitačních dílnách šili z pokoveného materiálu krytí hlavy, krku a zátylku, a to už ochrana byla o něčem jiném. Začaly platit evropské normy a české normy na ně postupně navazovaly.
Původně na hutích měli chlapi boty s dřevěnou podrážkou. Dřevěná podrážka, a kožený svršek. Byly to boty sice odolné vůči teplu, ale, když zaměstnanci na kovové podlaze šlápli na nějaký ztuhlý kov nebo binec, bylo to jako na hrachu. Takové boty nebyly bezpečné.
Pak se začala používat slévárenská pérka. Ty boty měly pérko – gumovou pruženku na boku, holky to teď nosí, je to módní hit. Pruženka je rychlevyzouvací prvek – takové boty mohl tavič rychle zout, když se mu do obuvi dostala okuje, ale zase nevydržely podrážky, protože ty byly většinou ze speciální směsi nebo pryže. Podrážka vydržela určitou teplotu, já nevím, 150 °C, ale licí plošina měla teplotu daleko vyšší. Tak jsme ve spolupráci s tuzemskými výrobci obuvi hledali, vyvíjeli a pak i testovali v provozech nejen vhodný, ergonomický tvar obuvi, ale především nejvhodnější hmotu podrážek, aby boty chránily zaměstnance, byly pohodlné a zároveň i vydržely vyšší teploty.
Když jsme začínaly, měli zaměstnanci na hutích jako rukavice proti rozstřiku kovu osinkové rukavice – palcové nebo tříprsté. Proto, po pláštích, jsme začali v Rehabilitačních dílnách šít pro hutě z pokoveného materiálu a termostabilní kůže tří a pětiprsté rukavice, aby zaměstnanci měli lepší úchop, což byl u palčáků problém. Po revoluci se postupně otevřely hranice a místo osinku se na trhu objevily rukavice z tkanin na bázi skleněných vláken, např. Kevlaru.
Samozřejmě, to se dělalo ve spolupráci se závody a provozy. Bylo to však mnohdy těžké prosadit, protože zaměstnanci dostávali za škodlivé prostředí příplatky. Když se udělalo například odsávání, tak jim ty příplatky pochopitelně vzali. Takže lidé chtěli spíš příplatky, a ne, aby jim tam někdo instaloval odsávání. Mnohdy se vedení závodu nesetkalo s pochopením zaměstnanců, že je to pro jejich zdraví. Tehdy se rizika vnímala jinak. Dneska lidé mnohem více dbají o své zdraví a více používají i osobní ochranné pracovní prostředky – respirátory, ochranu sluchu, zraku a další.
Například jsme organizovali výstavky. Po roce 1989 se otevřel západní trh a v ČR i zahraničí se začalo vyrábět mnoho novinek. Našli jsme místnost a pozvali výrobce a dovozce, kteří novinky prezentovali zaměstnancům z provozů, a především jejich vedoucím. Mohli si ty prostředky „osahat“ a vyzkoušet. Po konzultaci s námi ke vhodnosti konkrétního typu pro konkrétní pracoviště a riziko jsme zajistili vzorky k odzkoušení a pak provedli i vyhodnocení výsledků zkoušek. Pokud se vzorky v praxi osvědčily, zaměstnanci je pak i rádi používali, protože si je vybrali a bylo mnohem snazší prosadit nákup i rozšířit používání na další pracoviště. Byla to často mravenčí práce, ale jsem přesvědčena, že touto spolupráci se zaměstnanci z provozů a postupnou „modernizací“ se nám dařilo zvyšovat bezpečnost práce a ochranu zaměstnanců. Například si vzpomínám, jak jsme takto zaváděli novinku do firmy – pětiprsté rukavice s nitrilem v dlani, velmi účinné proti mechanickým rizikům (škrábance, proříznutí, propíchnutí). Snížily se tím počty poranění rukou a rukavice byly výhodné i ekonomicky, protože do té doby se používaly všude a téměř na všechny práce textilní palčáky, které sice byly levnější, ale neměly žádnou mechanickou odolnost a jejich spotřeba byla tehdy až 1 vagón palcových textilních rukavic za 14 dnů.
Chápete. Přijde tehdy mladá ženská v přilbě a začne argumentovat, že něco je špatně, tohle by mělo být jinak... Člověk si musel pozici vydobýt. Když přišel chlap, tak to bylo jiné, když takové věci říkal chlap – chlapovi. Byli ale ke mně vždycky všichni slušní a byla s nimi velmi dobrá spolupráce... Já na Vítkovice moc ráda vzpomínám.
Zdroje obrázků:
DLABAČ, Jiří. Osobní ochrana pracovníků: prostředky předepsané pro osobní ochranu prac. v růz. odvětvích, zprac. v přehled o jejich sortimentu pro potřebu plánování, objednávání, přidělování, používání a udržování. Praha: Práce, 1974, s. 127, 128. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:2b716f50-a24e-11e3-87a3-001018b5eb5c
Osobní ochranné pracovní prostředky: Řempo. Praha: Merkur, 1988. sv. 2, s. 229, 230. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:05d60e8c-5b88-44cb-9f9c-3f0c53ea8dfa
Byla neděle půl deváté ráno a pod vysokou pecí č. 1 ve Vítkovických železárnách se jako už tolikrát předtím začal valit zářící proud surového železa doprovázený sršením žhavých jisker. Pod pecí probíhal odpich. Tentokrát byl však jiný, přihlíželo mu na 1200 zaměstnanců, psalo se 27. září roku 1998 a tento odpich byl ve Vítkovicích vůbec poslední.
