Nové video z produkce MUSEum+ zachycuje, co vše obnáší záchrana a uchování technického dědictví pro budoucí generace. Dva buchary a jeden lis, vše včetně příslušenství, se stanou jedněmi z hlavních exponátů budoucí expozice muzea.
Rohový parní buchar Märkische Maschinenbauanstalt Ludwig Stuckenholz AG vyrobený ve Wetteru v Německu, parní buchar Vulkan Maschinenfabriks A.-G vyrobený v Budapešti v Maďarsku a parní lis Davy Brothers vyrobený v Sheffieldu ve Spojeném království byly do prostor bývalé kovárny Vítkovických železáren instalovány na přelomu 19. a 20. století.
Kovárna (později Kovárna Závodu 3) byla ve Vítkovických železárnách založena v roce 1898. Tehdy byla součástí Továrny na litou ocel, která se nacházela nedaleko dnešního Mírového náměstí ve Vítkovicích.
Parní buchary sloužily k tváření kovu zahřátého na kovací teplotu. Materiál (tzv. výkovek) se tvaroval údery těžké pohyblivé části, které se říká beran. Ten byl spojený s pístem parního stroje a na jeho spodní části bylo umístěno kovadlo. Pára pohybovala pístem nahoru a dolů a beran tak opakovaně dopadal na kov a postupně ho tvaroval.
Hydraulické lisy pracovaly na odlišném principu. Také tvarovaly zahřátý kov, ale místo rychlých úderů působily na materiál velkou a pomalou tlakovou silou. Beran lisu byl spojený s pístem hydraulického pohonu a pohyboval se díky tlaku kapaliny v hydraulickém systému. Tlak byl přiváděn potrubím z centrálního hydraulického zařízení. Kov se tak tvaroval postupným stlačováním mezi nástroji lisu.
Velká část výroby na dochovaných bucharech a lisu byla určena pro železniční vozový park – například nápravy, kola nebo nákolky. Některé výrobky byly určeny i pro zbrojní výrobu.
Práce s rozžhaveným obrobkem vyžadovala maximální soustředění. To bylo nezbytné nejen k dosažení požadovaného výsledku s přesností na milimetry, ale také k zajištění bezpečnosti práce. Vše probíhalo v extrémních podmínkách: v horku ze sálajících pecí a rozžhavených materiálů, v páře a v neustálém hluku úderů beranů a pohybu jeřábů a naváděcího zařízení. Kováři často pracovali téměř ve tmě, osvětleni pouze žárem pecí a kovu.
Buchary a lis byly v provozu až do 80. let 20. století. Už v 70. letech však byly vybrány do souboru technických památek, které chtělo Muzeum Vítkovických železáren zachovat a prezentovat veřejnosti. V evropském kontextu jde o mimořádně cenná zařízení – patří totiž k nejstarším dochovaným strojům Vítkovických železáren, tzv. parní divize. Ministerstvo kultury České republiky prohlásilo tyto stroje za kulturní památky v roce 2005. Přesto se po dlouhou dobu nedařilo vyřešit jejich přesun ani možnost veřejného vystavení. To se podařilo až nyní MUSEu+.
Buchary a lis budou součástí budoucí expozice MUSEum+ jako jedny z jejích dominantních exponátů. Návštěvníci tyto monumentální stroje uvidí z výšky hned při vstupu do muzea, ve stálé expozici si je poté budou moci prohlédnout také zblízka.
Součástí instalace budou i interaktivní prvky, které návštěvníkům přiblíží princip fungování těchto zařízení i práci kovářů v minulosti.
Vizualizace umístění bucharů v budově MUSEum+. Zdroj: CHVÁLEK ATELIÉR s.r.o.
Přemístění bucharů a lisu si vyžádalo velké úsilí mnoha zaměstnanců i nutnou finanční podporu. Zde děkujeme především Moravskoslezskému kraji a statutárnímu městu Ostrava, firmám Skatlop a TENDON Reality s. r. o, za úspěšnou realizaci děkujeme ostravské firmě DAV a brněnským restaurátorům strojů a strojního zařízení z firmy Flirex. Za odborný ostříží dohled děkujeme odborné a výkonné složce památkové péče.
Pan Josef Luňáček pracoval u vysokých pecí ve Vítkovických železárnách v Ostravě 36 let. V prostoru odlévací haly vysoké pece č. 4 a 6 vypráví, jak se vyrábělo surové železo a vzpomíná na všední i překvapivé události každodenního provozu v železárnách.
Jaromír Onderek nastoupil do Vítkovických železáren v 70. letech 20. století, v době, kdy se do řízení vysokých pecí začala zapojovat výpočetní technika. Během své profesní dráhy v železárnách vystřídal řadu pozic, přičemž jeho kariéru od samého počátku výrazně ovlivňoval rozvoj počítačových technologií.
