Nové video z produkce MUSEum+ zachycuje, co vše obnáší záchrana a uchování technického dědictví pro budoucí generace. Dva buchary a jeden lis, vše včetně příslušenství, se stanou jedněmi z hlavních exponátů budoucí expozice muzea.
František Saidl nastoupil po vojně v 80. letech jako mistr nátrubkárny, kde stál před zásadními manažerskými otázkami, jak v nastavených mantinelech socialistického podniku motivovat zaměstnance ke kvalitní a produktivní práci. Po roce 1989 se stal podnikovým mluvčím Občanského fóra a následně ekonomem podnikové odborové rady.
V dalším videu z cyklu Paměť práce se vydáváme s Františkem Saidlem před brány Nové huti, kde vypráví své vzpomínky na 80. léta, kdy se stal mistrem nátrubkárny. V domnělé pozici učně se několik týdnů nechal zaučovat k práci a pozoroval problémy, které se v kolektivu nacházely.
Management a výkon v období socialismu
Socialistický stát nevyučoval management, pro vedení kolektivů existovaly podnikové normativy, ale veškeré vedení kolektivu a řešení problémů bylo intuitivní. Mezi prvními změnami, které František Saidl v nátrubkárně zaváděl, byl úklid, který měl vyřešit nepořádek a nesystematičnost. Jak sám dodává, ukázalo se, že prostředí mělo na zaměstnance zásadní vliv.
Mnohem složitějším problémem byly ale mezilidské vztahy, boje mezi jednotlivými skupinami v kolektivu a závist. Bylo proto třeba nastavit pravidla pro odměňování, za kterých bude zcela jasné a transparentní, co bude následovat při plnění či neplnění norem a úkolů.
Na výkon měly přirozeně vliv ale i jiné aspekty, i tak marginální, jako dodané nože do soustruhů. Pokud se podařilo zakoupit nože ze Švédska, byl výkon i kvalita výroby násobně vyšší v porovnání s noži domácí výroby.
Motivace k práci a role odborů
V rozhovoru František Saidl také popisuje, jak režim pracoval s motivací zaměstnanců, která byla hlavně peněžní. Rizikem bylo například stanovení mzdy na základě plnění norem, které zaměstnanci nechtěli překračovat, aby následně nedošlo k jejich navýšení.
Zajímavá zde v této době byla role odborů, která se plně projevila se zavedením změn v transparentním odměňování. Protože odbory v této době neupravovaly vztahy zaměstnance se zaměstnavatelem, ale spíše tlačily k plnění plánu, chyběla zde síla, která by zaměstnance hájila – například když zaměstnankyně chodily na směnu dříve a obědvaly u strojů, protože byly motivovány více vyrábět.
Za nesouhlas s politikou komunistické strany mi šli gratulovat, že budu doživotně mistr
Doba, kterou se rozhovor zabývá, byla charakteristická existencí tzv. nomenklatur, které nejen popisovaly daná pracovní místa, a také stanovovaly míru politické angažovanosti pro konkrétní funkci, například vstup do KSČ pro vysokoškolské pozice. Jak vzpomíná pan Saidl: „Já jsem na stranickém výboru vystoupil, že nesouhlasím s politikou komunistické strany, to bylo haló na celém závodě, šli mi gratulovat, že budu doživotně mistr.“ A výstižně dokládá, jak tato rozhodnutí měla zásadní kariérní vliv.
Podívejte se také
První počítače, které pomáhaly řídit vysoké pece ve Vítkovických železárnách
Jaromír Onderek nastoupil do Vítkovických železáren v 70. letech 20. století, v době, kdy se do řízení vysokých pecí začala zapojovat výpočetní technika. Během své profesní dráhy v železárnách vystřídal řadu pozic, přičemž jeho kariéru od samého počátku výrazně ovlivňoval rozvoj počítačových technologií.
Ing. Josef Luňáček o vysokých pecích ve Vítkovických železárnách v Ostravě
Pan Josef Luňáček pracoval u vysokých pecí ve Vítkovických železárnách v Ostravě 36 let. V prostoru odlévací haly vysoké pece č. 4 a 6 vypráví, jak se vyrábělo surové železo a vzpomíná na všední i překvapivé události každodenního provozu v železárnách.